Pohádky

 

Marie Halseband

Bouřlivák a jeho synové

 

Daleko, daleko odtud v nepřístupných divokých skalách, které jsou v nedozírné výši, kam ani orel nevyletí, je obrovská jeskyně a v té bydlí Bouřlivák se svými syny větry. V jeskyni, ve které obři bydlí, je nesmírně veliký sál, v němž ustavičně vane dech větrů i když tito nejsou doma.

Jen Bouřlivák bývá často doma a jeho svištící dech rozechvívá mnohdy i kamennou jeskyni. A to se Bouřlivák ještě velmi krotí a dává bedlivý pozor, aby příliš nedýchal, protože by se mohlo stát, že by jeskyně neodolala jeho bouřnému dechu a on by potom neměl kde bydlet.

Proto jakmile Bouřlivák přiletí domů, ihned si přehodí přes ramena silný, tmavý plášť, který je dosti volný, aby se mu pod něj vešla jeho velká křídla. Tento plášť tlumí poněkud jeho obrovskou sílu, která by jinak roztrhala jeskyni, ba i jeho statné syny odfoukla by jako plevy. Ačkoliv jsou jeho děti pravými větrnými obry, mocné síle svého starého otce - obra Bouřliváka - by neodolaly

Je to divoký tovaryš, ten starý obr Bouřlivák! I jeho synové už dávno věděli, že není radno zdržovat se v jeho blízkosti, když se zlobí, a proto jakmile zpozorovali první mráčky sbíhající se na čele Bouřlivákově, raději se tiše zvedli a zmizeli daleko za horami a dolinami.

A tak byl i dnes Bouřlivák opět sám doma, a k tomu ve špatné náladě.

Hromovými kroky měřil jeskyni z jednoho konce na druhý a obrovský kmen za kmenem házel do plápolajícího ohně, na němž si vařil polévku. Co chvilku mnul si nad ohněm ruce, aby si je zahřál, neboť byl nějak prostydlý.

"Jestlipak ti chlapci budou dobře konat svou práci?" uvažoval. "Učil jsem je, jak se mají připravovat na dobu bouře Boží, při které my, bytostní, smíme všichni sloužit. Sláva! To bude něco, až si tak jednou všichni jak se patří zavíříme nad nezdárnými lidmi, kteří už neslouží milému Bohu!"

V radostné předtuše poplácal si Bouřlivák rozjařeně po kolenou a zahromoval, až to v jeskyni zaburácelo a salamandři v ohni poplašeně vyskočili.

"No, no, nevídáno pro tu trošku hřmotu," zabručel stařec a prohrábl si šedou bradu, která jako mraky lemovala jeho drsnou tvář. "Buďte rádi, že nemám kašel!"

"A to také jsme, otče!" zazněl v tom rozesmátý hlas od vchodu a bělavá mlha vplynula do jeskyně.

Mlha se ponenáhlu shlukovala, přijímala na sebe obrysy těla a najednou se z ní vynořila obrovská urostlá postava: Západní vítr vrátil se domů.

"Podívej se, co jsem ti přinesl!" zvolal a hodil mnoho polámaného a zohýbaného lodního nářadí na zem.

"Víš, když jsi nás před časem tak rázně odbyl a řekl nám, že nemáme už žádnou sílu, tu jsme se my, čtyři bratři rozhodli, že ti ukážeme, co dovedeme.

Toto všechno jsou zbytky různých lodí, které jsem hnal před sebou, a to je z každé jen jeden kousek!" dodal na vysvětlenou.

Starý obr zvedl tu a tam některou z lodních trosek, prohlédl si ji a pak konečně přikývl.

"Vezmi si svůj plášť!"

Víc neřekl, ale znamenalo to tolik, jako pochvalu. Západní vítr šel ke zdi, sňal se skalního výstupku svůj stříbřitý mlhový plášť a přehodil si jej přes ramena.

Teprve když měl plášť, směl si přisednout k ohni. Posadil se na obrovskou židli, přitesanou z hrubých jedlových kmenů. Bouřlivák dal mu hned do ruky lžíci a poručil, aby míchal polévku. To byla práce, kterou stařec dělal nerad, protože při ní musel stále jen tiše sedět.

Opět u vchodu něco zahučelo. Východní vítr stál ve dveřích. Zamával svými mohutnými křídly, hustě pokrytými solným pískem, jehož obrovskou hrst vhodil doprostřed skalnaté jeskyně, až to v ní zadunělo.

"Přinesl jsem písek a sucho. Žízeň a smrt šly se mnou! Už jsi spokojen, otče?"

Bouřlivák se napřed ještě na něco přeptal, a teprve pak si směl také Východní vítr obléci svůj pískově žlutý plášť a posaditi se k ohni.

Ledový vzduch řezavě proletěl síní.

Od vchodu zavál sníh. Severák jedním skokem přeletěl práh.

"Za mnou je sníh a led!" volal. "Zamrzlo moře

a zamrzla země. Mráz vykonal svou práci, jak se patří a pronikl až ke kořenům všeho živého. Kudy jsem já proletěl, tam toho mnoho neporoste!"

Bratři sedící u ohně zahalili se těsněji do svých plášťů. Bouřlivák pokynul netrpělivě ke zdi, kde visely pláště a rozfoukal oheň v mocné plameny. Severák si oblékl plášť z kožešin ledních medvědů a posadil se k ohni.

"Hepčí!" kýchl stařec, až v jeskyni zahřmělo a obrovští synové sedící v dřevěných křeslech se zakymáceli.

"Nesedej si Severáku tak blízko ke mně, nebo se nakonec ještě rozkašlu, a to z vás slabochů nikdo nevydrží!"

Bratři se potají na sebe usmívali.

"Kde zůstal ten Jižní vítr? " huboval Bouřlivák dále. "Už tady mohl dávno být a starat se trochu o teplo!"

Vtom již také od prahu zavanul vlahý vánek. Jižní vítr stál ve dveřích s rozpjatými křídly. Byl nejhezčí ze všech bratří, ale také nejmenší, pokud se ovšem může u takových obrů mluvit ještě o velikosti.

V jeskyni se rázem oteplilo. Severák si musel dokonce  trochu  popustit  plášť,  aby  měl  více osvěžujícího chladu kolem sebe.

"Nu, mluv už přece a pověz, co ty jsi přinesl!" vyzval Bouřlivák syna.

Jižní vítr ukázal prázdné dlaně.

"Nic, otče!" odpověděl a zůstal tiše stát.

"Ani jeden z tvých bratří nepřišel s prázdnou domů, každý něco pořádného dokázal a ty mi neneseš nic? Nemůžeš se tedy vykázat žádnou prací ani činem?" tázal se stařec nedůvěřivě.

"Nepřináším nic, otče!" opakoval Jižní vítr.

"Tak abys věděl, nedostaneš polévku!" vykřikl Bouřlivák prudce.

"Nic mu nedávej!" to platilo Západnímu větru, který chtěl právě dělit polévku.

Jeskyně se jen jen třásla při hukotu hlasu starce. Západní vítr byl by málem polévku rozlil, tak tvrdě ho zasáhl náraz slov.

Jižní vítr posadil se tiše u hranice dřev stranou ohně a hřál se na rudém žáru. Snesl hodně tepla. Netvářil se, že by ho otcův trest nějak zvlášť mrzel. Naopak, zdálo se, že si občas s bratry vyměňuje šelmovské pohledy.

Rozzlobeně pozoroval otec syna, který nejevil vůbec lítost. Pojednou přestal jíst a zahučel:

"Tak mluv přece! Snad máš co říci, čím by ses mohl omluvit!"

"Ovšemže," zněla odpověď, "ale musíš mít také trpělivost a vyslechnouti mne až do konce!"

Bouřlivák zabručel do svých mračných vousů cosi, co vypadalo jako souhlas. Jižní vítr přisunul si židli blíže k ohni a začal:

"Když jsi nás, otče, tehdy tak zprudka vyhnal, rozletěli jsme se každý na jinou stranu. Já jsem pospíchal k rovníku a letěl jsem přes bažiny a pralesy S úsměvem a hravě lámal jsem silné kmeny Pak jsem pospíchal pouští zanechávaje za sebou šedivou stopu smrti. Vanul jsem kolem pyramid a rozčeřil všechny mořské úžiny. Potom jsem se hnal na sever a posadil se na chvilku vysoko v horách, abych si udělal nový plán a dal si do pořádku obsah svých kapes. Bylo tam všelicos pro tebe, otče!

Když já foukám, je svět nádherně průhledný a jasný. Sám jsem se potěšil z krásného obrazu hor, které ve večerním osvětlení ležely u mých nohou.

Tu se v dálce vynořilo světlo. Nádherně zářilo nad vrcholky hor a mně bylo tak nevýslovně sladce a přitom i nějak teskno kolem srdce. A pak, pak jsem najednou viděl, jak v tom mocném světle zazářil svatý kříž!"

"Kříž?!" zvolal Bouřlivák a jeho ruce pevněji

sevřely hrubá opěradla židle, na které seděl. Bratři však vyměnili si mezi sebou pohledy tichého porozumění.

"Nemohl  jsem  si  pomoci,"  pokračoval  syn,

"a všechno, co jsem ti nesl, musel jsem v tom Svatém Světle od sebe odhodit. Zaházel jsme to do štěrbin ledovce, vedle kterého jsem seděl, a potom - potom, při pohledu na zář Svatého kříže, vyvstala v mém srdci modlitba.

Až do rána jsem odpočíval na výstupku skály. Ani na vteřinu neodvrátil jsem oči od Svatého Světla, které  utěšujíc  zářilo  nocí.  Gnómové  vycházeli ze skal a vystupovali až na samý vrchol skály, jen aby mohli se mnou lépe hovořit. Vyprávěli jeden přes druhého jen o tom Světle, jemuž všichni radostně slouží.

Sotva se rozednilo, letěl jsem ke Svaté Hoře. Všude, kam jsem vešel, všechno mi kynulo vstříc a zdravilo mě. Všichni bytostní věděli o Něm, od nejmenší květinky a broučka, až po nejvyšší stromy a hory. Každá krůpěj rosy třpytila se ve slunečním světle k Jeho cti a chvále. I ptáci pěli o své lásce k Němu do širého světa."

"Ke komu?" ptal se Bouřlivák. "K Synu Božímu, otče, neboť tam, kde nejsvětější nebeské světlo září ve formě kříže, tam je život z pravěčného života!"

Tu starý Bouřlivák povstal a plácl Jižnímu větru radostí tak silně na rameno, až tento se zapotácel.

"On to ví!" volal potěšen. "Náš liliputánek spatřil jako první Svaté Světlo! Co tomu, chlapci, říkáte?" obrátil se k ostatním synům.

"Nu, že jsme také letěli okolo a pozdravili Pána nebes na zemi!" odpověděl Východní vítr, jenž stěží potlačoval úsměv.

"Cooo? Jakže?" volal Bouřlivák překvapeně. "To už přestává všechno! Takhle si děláte blázny ze svého starého táty?"

"Východní vítr byl první, který viděl Svaté Světlo a řekl nám to," ujal se opět slova Jižní vítr. "Ty jsi tehdy nebyl doma. Chtěli jsme ti o tom vyprávět, ale přišel jsi domů rozmrzelý a hned nato jsi nás vyhnal.

A tak jsme všichni letěli ke Svaté Hoře. Já jsem byl poslední, který tam přišel. Víme přece, co se sluší, a chtěli jsme přijíti pěkně způsobně jeden za druhým a ne všichni najednou, abychom nárazem a vírem nepolekali Syna Božího.

 Svaté Světlo nebes prozařuje každou zdí a naplňuje celou Horu svým leskem. Když jsem je spatřil, zmocnila se mně taková radost, že jsem přemírou štěstí zatřásl domy, trhal tašky ze střech a foukal do komínů tak prudce, až jiskry létaly. A tu vyšli strážci toho Svatého Světla ven a hubovali mi pro mou ztřeštěnost. Zastyděl jsem se, že projevuji svou radost tak neukázněně a ztišil jsem se.

Postál jsem ještě chvíli na horách a díval se na Svatý kříž. Sytil jsem se pohledem na něj a děkoval Pánu za jeho velkou lásku. Potom jsem letěl přímo až sem!"

"A víme ještě více, otče," navázal řeč Severák. "Když onehdy s tebou hovořil mocný zvěstovatel vůle Světla v záři blesku a rachotu hromu, tu jsem stál v malé postranní jeskyni a mimoděk jsem vyslechl, co ti Merkur poroučí. Proto jsme se také neptali a přijali tvůj rozkaz bořit a provedli jej. Víme přece, že lidé musí býti zasaženi, aby se probudili k Svatému soudu Páně!"

"Zpropadení  klackové!"  mumlal  si  Bouřlivák do vousů a hladil svou mračnou bradu, aby tak zakryl úsměv.

"Ale jedno přesto ještě nevíte, vy mudrcové! Merkur mi dnes poslal rozkaz: Až tvoji synové uvidí planout světlo, pak přišel čas, kdy máš bouřit a sloužit svatému hněvu celou svou silou!"

V jeskyni bylo chvíli ticho, všichni mlčeli. Pak odstrčil Bouřlivák hlučně židli a pronikavý hvizd prořízl  vzduch,  rozechvívaje  jeskyni  tisíceronásobnou ozvěnou. Synové vyskočili.

Bouřlivé "hurrá!" zaznělo prostorem. Odhodili pláště a vyhrnuli se z jeskyně ven, neboť stařec, sundavaje plášť, už roztahoval svá mocná křídla. Bouřlivák pohlížel za syny, jak mílovými kroky mizí z dohledu.

"Zpropadení klackové!" zabroukal si ještě jednou pln otcovské pýchy a rozhodl se, že je prožene, až jim dojde dech. Neboť teď to bude mocné závodění v radostné službě Bohu a Pánu i jeho Synu, který sestoupil  znovu  na  Zem.

 

Maria Halseband

 

 

 

Co vyprávěla stará skříň

 

 

U nejdelší stěny pokoje stála stará skříň. Byla nádherně vyřezávaná a vykládaná, vskutku krásná práce neznámého tovaryše, který ji kdysi, před dávnými časy, zhotovil jako své mistrovské dílo.

Již dvě stě let stála skříň v tomto domě a byla ceněna jako drahocenný kus nábytku. Lidé se rodili i umírali, avšak skříň zůstávala stále stejně krásná a v jejích velkých  zásuvkách vonělo  sněhobílé plátno.

Když vládlo v domě štěstí a láska, zářila i stará skříň. Jakmile ji někdo otevřel, tu zazpívaly její dveře veselým a jasným tónem. Když však byl dům plný zlých myšlenek, hněvu, nepřízně a nenávisti, pak i stará skříň byla potemnělá. Tehdy se její velké dveře otevíraly s hlasitým zaskřípěním, které zřetelně říkalo:

"Nechte mne na pokoji, vy oškliví lidé!"

I skříň měla v sobě život a jednoho dne dala to zřetelně najevo.

Do domu přišla mladá paní a s ní vešlo štěstí a radost. Stará skříň byla pečlivě očištěna a vyleštěna, vyřezávání a ozdoby se jen leskly Její dveře častokrát  za  den  zpívaly  jásavou  píseň,  neboť do jejího velkého těla bylo narovnáváno nové prádlo.

Byla-li mladá paní sama doma, zdržovala se téměř vždy v pokoji, v němž byla umístěna tato skříň.

Sem do tohoto pokoje si také odstěhovala šicí stolek i velkou lenošku a zde šila maličké, něžné dětské prádlo. Byl deštivý den a mladá žena, skloněna nad prací, si trochu zdřímla, když vtom ji probudil zpěvný tón staré skříně. Udivena pohlédla ke skříni a náhle slyšela, jak starý hlas zřetelně praví:

"Ráda bych ti poděkovala za to, že mě máš v takové úctě. Tak čistě jako teď, nebyla jsem vyleštěna dosud nikdy Zdá se mi, jako by se i moje jizvy vyhlazovaly U tebe je tak příjemně, že všechno blažeností zrovna pookřívá. To proto, že šíříš kolem sebe jen dobré myšlenky"

"A hleďme, copak ty umíš mluvit lidskou řečí?" ozvala se překvapeně mladá žena. "Nevěděla jsem, že nábytek také žije!"

"Ovšem, zejména byl-li vytvořen s takovou láskou a v takové nouzi jako já!" pravila skříň. "Chceš-li mne poslouchat, povím ti svůj příběh:

Když jsem se probudila k životu, stála jsem v dílně velkého mistra. Mladý, bystrý pomocník pracoval na mně s neúnavnou pílí. Vynaložil na mé zdokonalení všechen  svůj  um  a  dovednost, jakých  byl schopen. Pracoval s velkou láskou, protože věděl, že podaří-li se mu dílo, stane se mistrem a bude si smět přivésti domů nevěstu. Proto jsem byla tak krásná, neboť jsem se zrodila z čistých toužebných myšlenek a přání. Nevěsta byla mistrovou dcerou a mladí lidé se již těšili na společnou cestu životem, neboť jsem měla býti již brzy hotova. Také já jsem se radovala z jejich tichého štěstí a viděla jsem, jak kolem mého tvůrce, mladého tovaryše Jana, krouží jen radostné myšlenky, jako kolem tebe.

Aby jsi mi rozuměla - já totiž mohu vidět myšlenky, které chovají v sobě život a mají svoji formu.

Ach, lidé, lidé, kdybyste to věděli a mohli je také vidět! Znala jsem kdysi starou paní, která směla vidět myšlenky lidí a ta, zošklivena jimi, úplně onemocněla. Ta paní viděla všechnu lidskou špatnost. Ale lidé, jací už jsou, říkali o ní, že je pomatená, a nedbali jejích slov. Žila zde v domě osaměle a často si se mnou povídala. Ale promiň, je-li někdo tak stár jako já, snadno odbočí a zapovídá se... Chci ti přece vyprávět o Janovi. Kde jsem to přestala? Aha, už vím:

Kolem tovaryše Jana jsem vídala vznášeti se veselé bytosti a lehké, světlé postavy Někdy, když byl skutečně zoufalý a nic se mu nedařilo, ať se namáhal, jak chtěl, vzpomněl si na Bětušku, svou nevěstu. Hned se objevily světlé řetězy z růží a práce mu šla opět lépe od ruky. Všechno běželo svými drahami. Až jednoho  dne  přišel  k nám  pomocník Ota. Jak jsem slyšela vyprávět, pracoval u mistra již dříve. Avšak současně s ním vploužil se do dílny temný mrak.

Jakmile mě spatřil, usadil se mu na zádech šedivý, ošklivý červ. Byla to závist! Červ vystrkoval ihned svou ošklivou hlavu a natahoval ji směrem k Janovi. Kolem něj však bylo tolik světla, že ho nemohl zasáhnout. V tom okamžiku vstoupila do dílny také Bětuška a něžně se s Janem pozdravila. Úžasem jsem otevírala oči na ošklivého zeleného hada nenávisti, který se pověsil Otovi na krk a stále více rostl a mohutněl.

Také Ota si přál získati Bětušku za ženu a teď viděl, že tato zadala své srdce jinému. I v následujících dnech a týdnech jsem viděla, že se na Otu věší stále více ošklivých zvířat. Ze zeleného hada vyrostl mezitím velký drak. Ota byl úplně obetkán zlými myšlenkami. Ačkoliv tyto myšlenky nemohly zasáhnout mého dobrého Jana, přece jen trvalá blízkost zla, které mu kladlo do cesty tolik překážek, vzala mu veškerou radost. V práci na mně pokračoval, ale již si neprozpěvoval jako dříve, ba zdálo se, že i smát se už zapomněl. Jak jinak tomu bylo do doby, než přišel Ota!

Leč přece jsem se dočkala dne, kdy v plném lesku a nádheře stála jsem v dílně dokončena. Všichni se mi obdivovali a mladá dvojice si mne prohlížela s blaženou radostí. Druhý den jsem měla být ukázána mistrům z města a téhož dne měl býti také Jan prohlášen mistrem.

V noci, právě když jsem začínala dřímat, vrzly dveře dílny a tovaryš Ota vstoupil neslyšně dovnitř. Přikradl se ke mně a já jsem se tak ulekla, že se mi až zatajil dech. Jeho blízkost mě tísnila, protože byl celý ověšen zlými myšlenkami. Tyto myšlenky odletovaly a opět se k němu vracely daleko mohutnější a ošklivější.

Víš, s myšlenkami je to vždy tak!" přerušila skříň vypravování. "Odletí od tebe, aby si hledaly stejnorodé druhy Proto se k tobě pak vracejí posílené, ty máš dvojnásobnou radost a tvé okolí je stále světlejší a hezčí. Ovšem také ke špatným lidem vracejí se všechny jejich zlé myšlenky mnohonásobně zesílené. Ale poslouchej dále:

Ota popadl sekeru a zasekl ji do mne tak prudce, že mé krásné vyřezávání bylo nadobro zničeno a já vykřikla hněvem a bolestí. Pak se ošklivě zasmál a odcházel pryč.

Ráno přišel Jan. Když uviděl, jak jsem zničena, hořce zaplakal. Za chvíli přišli mistři a já viděla jejich myšlenky Někteří měli radost z toho, že Janova práce je zkažena, protože mu ji záviděli. Ale většinou cítili soustrast s mladými lidmi a byli rozhořčeni nad hanebným činem.

Prohlásili Jana mistrem pod podmínkou, že mne opraví, jak nejlépe to bude možné. Nemohu ti ani vylíčit tu radost v domě, když mistři odešli! Všichni byli šťastni a veselí. Oné noci Ota zmizel, neznámo kam. Jan mne opravil a teprve potom jsem se stala velmi obdivovaným mistrovským dílem a sloužila šťastným manželům po celý jejich dlouhý život."

Mladá žena bez dechu naslouchala. "Milá, dobrá, stará skříni!" pravila posléze. "Co všechno jsi prožila! Musíš mi vyprávět ještě mnohem více! Nedověděla jsi se, co se stalo s Otou?"

"Neptej se mne," pravila skříň. "Je to smutná historie! Všechno zlo se k němu vrátilo."

"A u mne?" ptala se mladá paní, "vidíš u mne skutečně jen dobré myšlenky?"

"Vidím kolem tebe poletovat maličkou světlou dušičku," pravila stará skříň a zapraskala ve všech spárech. "Brzy zavítá do tohoto domu nová radost!"

 

 

Dešťová kapka

 

Cap a už sedela veľká dažďová kvapka na mojich svetlých šatách. "Ak pôjdeš blízko k odkvapu, spadne ich na teba ešte viac", hovorila kvapka vyčítavo.

Bola som úplne prekvapená, že kvapka môže hovoriť. A ona hneď pokračovala.

"Bola som dnes k tebe poslaná, aby si mohla svojim deťom rozprávať. Ja viem predsa, že premýšľaš o nejakej rozprávke. Preto som spadla z neba, aby som ti mohla všetko povedať. Ale zostaň sedieť tu vonku, lebo inak sa veľmi rýchlo vyparím a zmiznem preč."

Poslušne som sa posadila na lavici pod prístreškom a zdalo sa mi, akoby som videla vo veľkej modrej na svojich šatách lesknúť sa okrúhlu rozjarenú tváričku.

"Dávaj pozor!" hovorila dažďová kvapka a začala rozprávať. "Ležala som s mnohými tisícami sestier v úzkej úžľabine medzi skalami. Puklinami kĺzali nám vždy nové a nové sestry, ktoré boli vedené a postrkované usilovnými trpaslíkmi. Ale zase celé pluky ich pochodovali preč. Kam, to nevieme. Až jedného dňa došiel rad aj na mňa.

Pretlačili sme sa úzkou priepasťou a hneď nato sme veselo poskakovali v slnečnom svetle. To bolo krásne. Ale niekto stále kričal: "Ďalej, ďalej! Inak vás vysuší slnko!"

Skutočne sa niekoľko sestier od nás odlúčilo a zmizlo. Teda sme rýchlo skákali cez kamenie dolu do údolia. Zo všetkých strán prichádzali posily a čoskoro sme hučali cez machovité balvany, ktoré sa nám položili do cesty.

Bol to krásny deň. Prekrásne lesy a lúky boli okolo nás. Na lúkach kvitli najkrajšie kvetiny a škriatkovia poletovali sem aj tam. V lese stáli veľké hríby, na ktorých blažene oddychovali po vykonanej práci trpaslíci a korenáčkovia. Srnky prichádzali k nám, aby utíšily svoj smäd. A keď sa zvečerilo, začal les šumieť a rozprávať poviedku. Veď on ich toľko prežil.

Potom sa náhle objavili medzi stromami bohaté parohy a starý čierny jeleň prichádzal k napájadlu. Všetko skoro stíchlo, dokiaľ jeleň pil, všetci ho v lese považovali za pána. Áno, to boli krásne časy.

Sama som ani nemohla na to pozerať. Naša cesta vedie predsa nezadržateľne dopredu. Ale kde bolo skutočne krásne a niečo zaujímavé, tu som sa stočila ešte s inými zvedavými sestrami na také miesto, kde sa dalo postupovať len pomaly, ba kde sa dokonca mohlo aj chvíľku postáť.

Zo všetkého najkrajšie boli izbičky rusaliek, položené hlboko na dne vody pod skalami. Dlhé riasy a popínavé rastliny tvorily steny. Za nimi stáli mäkké postielky z vodných ruží milo volajúce k oddychu. Rusalky boli pôvabné nežné dievčatká s vlajúcimi vlasmi, do ktorých si zaplietali perly a trblietajúce korunky z lastúr. Hrali sa s rybami na naháňačku. Po celý deň znel veselý smiech a jasot pred ich príbytkami.

Nemohla som sa od nich odlúčiť. Len zvoľna som sa ťahala dole do údolia a pri každom domčeku rusalky som sa zastavila. A to bolo mojou skazou. Jedného dňa prišla veľmi rozveselená rusalôčka. Veselo špliechala chvostom okolo seba a prekárala sa v rannom jase so škriatkami, ktorí bývali vo veľkých púpavách na brehu potoka. Zrazu rusalôčka prudko plesla do vody a už som letela na jednu zo žltých kvetín.

Bŕŕŕ, otriasol sa škriatok zľaknutím. Vôbec nezniesol vodu a utiekol na najzadnejší okraj kvetinky. A teraz som tu ležala v púpave a bolo mi celkom pekne. Onedlho nazerali usmievavé tváričky škriatkov nad kvetinové lístky. Ich tváričky sa zrkadlili vo mne a to im robilo veľkú radosť. Zrazu stúpalo slnko stále vyššie.

Bolo dusno a cítila som sa unavená. Nakoniec sa mi zdalo, že nejako chudnem, až zrazu som sa niesla dohora ako jemný opar. Vôbec to nebolelo a bolo to veľmi zaujímavé. Ale svet vyzeral zhora veľmi smiešny. Z iných kvetín vystupovali presne také isté nežné opary dohora, až nás jemný vánok pozháňal všetky do vetra, ktorý nás hromadne unášal ďalej.

"Kam asi cestujeme?" pýtala som sa. "K Bohu?"

Tu sa vietor tak mocne zasmial, až sme vyleteli do výšky, kde sme sa museli veľmi tlačiť. Bol z nás mráčik.

"Vy mladé kvapôčky by ste chceli hneď k milému Bohu! Najskôr niečo dokážte, naučte sa Mu správnym spôsobom slúžiť. Až dosiaľ ste nerobili nič len samé nezmysly vo svojej mladistvej bujnosti!"

 

Teraz nám zafúkal vietor plnými lícami a hnal nás na cestu azúrovou modrosťou. Odvšadiaľ prichádzali menšie skupiny oblakov a čoskoro nás bolo celé úctyhodné mračno. Ponáhľali sme sa po oblohe a vietor priháňal stále nových kamarátov. Náhle ustal. Ihneď pod slnečnámi lúčami nám bolo neznešiteľne horúco.

"Pozor, teraz prichádza Merkúr!" volal vietor: "hneď bude ochladenie." A postavil sa rovno ako vojak. Ľadový dych preletel vesmírom a všetkých nás zmrazilo. Potom svišťal obrovský veliteľ živlov okolo nás.

"Výborne, južný vietor, dobre si pracoval! A teraz živly von!" zvolal na nás idúc okolo. Stál na svojom okrídlenom bicykli a jeho plášť vial za ním.

Akoby celé peklo vypustil, tak sa vrhla búrka zo všetkých strán na nás, zrazila nás do hustých, čiernych mračien a zakryla nimi slnko. So strašným sykotom prešla nami suchá prskajúca ohnivá bytosť, až sme vykríkli ľaknutím.

"To je blesk!" vrieskala búrka. "Ale nemajte strach! Nič sa vám nestane. Len opäť padnete dole, ako je vašou povinnosťou."

A hneď nás zrazila dierou, ktorú pretrhol blesk a my sme sa valili s hrozným hukotom a náhlením do voľného priestoru. Náhle sme boli tak prudko stisnuté, až nám z toho bolo úplne nanič. A tu ľadový chlad Merkúrov, ktorý nás ešte stále ovieval, spôsobil, že sme prúdili dolu lejakom.

"Sláva!" volali ľudia. "Konečne prší. Ďakujeme. ďakujeme! " A vďačne vdycho­vali svieži vzduch, hovoriac mu ozón. Slnko opäť vyplávalo na obzor a pestrá dúha preklenula údolie, v ktorom som i ja ležala v kaluži. Na oblúku dúhy sedeli štyri vetry, oddychovali a uvažovali o svojej novej práci, pretože im Merkúr práve poslal svojho posla.

Počula som ľudí hovoriť ako ten dážď dobre urobil. Ako obilie a zemiaky narastú. Zrazu mi bolo jasné, akú prácu to máme vykonávať. Podvečerné slnko ešte vysušilo kaluže. Ja som sa vzniesla opäť nahor po oblohe.

Ale to už som nebola maličká a hlúpa kvapôčka vody. Od tejto chvíle slúžim vedome a rada milému Bohu. Putovala som medzi nebom a zemou, prichádzala som dolu ako krúpy, sneh a dážď ako to práve Merkúr nariadil. Ležala som na domoch, lodiach i na cestách. Bola som vypitá a vždy opäť som po krátkej dobe letela hore, bez toho aby ma smädná zem mohla udžať. Tak to musí byť!

Teraz však zostaneme dlhšiu dobu na zemi, lebo mnohé musí byť ešte zaplavené. A to ty vieš tiež, ty predsa smieš tiež slúžiť Vyslancovi Božiemu a vieš, že svetový súd je blízko."

Hlas dažďovej kvapky sa ku koncu stíšil tak, že som mu sotva rozumela.

"Svetový súd!" počula som ešte raz zašepkať, a potom len ako dych: "Modlite sa!"

A potom sa mi zdalo akoby niečo malého, jemného ako prachové perie preletelo okolo mňa. Vodná škvrna na mojom šate uschla.

 

 

Dům smrti

 

 

"Což zde mám zajít jako nějaké zvíře?" myslel si zraněný muž pln zoufalství a šinul se namáhavě rukou dále. Od ledovců vál studený vzduch, až se muž roztřásl chladem. Skrčil se ještě níž mezi keřovitou kleč a připravoval se na zlou noc ve skalách, pokud to šlo.

Jak bylo krásně tam nahoře, ve věčném ledu, kde se mohl kochat vyhlídkou a slunečním svitem. Sestup byl tak snadný a brzy dosáhl hranice ledu. Počal již bezstarostně sestupovat, když náhle se utrhl balvan se skalní stěny a strhl ho s sebou do klečovitého houští na východním svahu.

Když se probudil po dlouhé mdlobě, stálo slunce již vysoko. Hlava mu třeštila, pokoušel se křičet, ale hlas byl mdlý a bez síly. Zdálo se, že noha je zlomena a k tomu ještě krvácel na hlavě. Konečně lezl s napětím posledních sil po rozdrásaných rukou dále, až se shroutil. Zda-li pak ho brzy pohřeší a budou ho hledat? Nemohl dát ani světelný signál, protože jeho kapesní lampa se při pádu roztříštila. Teď ležel vyčerpán pod skalním výstupkem, kde malá dutina poskytovala mu trochu ochrany před větrem a chladem. Rudé světlo zapadajícího slunce zlatilo okolní vrcholy hor, až je temné stíny zvolna pohltily a noc rozestřela své závoje. Vyčerpaný muž zavřel oči.

Probudil ho pronikavý pískot a jakési zvíře se mihlo kolem. Od ledovců táhl ledový chlad a chvějící se muž se těsněji zahalil do svého pláště.

Jak krásně zářily teď na nebi hvězdy a jak důvěrně na něho mrkaly. Tak jasnými je vídával, když chodíval s matkou na půlnoční. A když se vracíval z ciziny, tu zářila okna domova tak jasně, jako ta veliká, útěchyplná hvězda na nebi.

Ale ne! Bylo to přece jen okno, co tak zářilo a přitahovalo ho tak, že musel povstat. S překvapením zjistil, že může chodit. Neznámá žhavá touha hnala ho vší silou ke světlu.

Brzy stanul před velikým domem, jehož brána byla dokořán otevřena. Na prahu stál temně oděný, krásný muž.

"Smím vstoupit?" tázal se muž. Temný souhlasně přikývl a pravil:

"Zde vcházejí dovnitř mrtví. Hledáš již také tuto cestu ke mně?"

"Ne!" zvolal muž, "ale cosi mně pudí, jakási touha po domově, sám nevím co to je. Zde musím najít vysvětlení.

"Jak chceš!" pravil anděl smrti lhostejně," vstup dovnitř a podívej se."

Muž vstoupil do veliké předsíně, ve které se hemžilo plno lidí. Klouzali jako stíny, jeden přes druhého, rychle a vzrušeně. Ledový vzduch, který províval halou je mrazil až se třásli. Pak počali drkotat zubama a sténat. Někteří si rvali šaty, jiní pořádali přinesené věci a rozhlíželi se úzkostně kolem. I mužovi pronikl ledový chlad až k srdci a rozechvěl ho. Jen děti si hrály bezstarostně mezi velkými. Všichni putovali pomalu v široké chodbě, ve které bylo vidět četné dveře.

Elegantní žena pospíchala rychle kolem. Nebyla jsem přece o nic horší než ti druzí," pravila a protřela si pudrem obličej. S pokrčením ramen a lehkomyslným úsměvem vklouzla do nejbližších dveří. Muž se podíval a viděl nad nimi zazářiti nápis: "Zvážena a shledána příliš lehkou."

Starý muž vedle něho kartáčoval svůj šat a snažil se setřít každý prášek. "Čistý uvnitř i zevně, jinak bych se musel stydět," slyšel ho muž šeptat. Dveře zavřely se za starcem a jemné světlo zazářilo odtud. Muž četl: "Blahoslavení čistého srdce."

Veselé dítě s loutkou v náručí běželo chodbou. Jedny dveře se před ním otevřely a z nich zářilo jasné světlo. Dítě sepjalo ručky a s tváří očekávaného štěstí vkročilo do světla. Veliký záchvěv projel divákem, ač nevěděl proč.

Stanul nyní na malém stupínku a kolem něho míhaly se stíny a mizely ve dveřích. Tu kráčela jakási žena s pokorně skloněnou hlavou a ve štíhlých rukou nesla nejkrásnější perly. Byly to slzy a žena je vztahovala vstříc Světlu, do něhož vkročila.

Ošklivý muž držel triumfálně své pytle s penězi, za tím co již mizel v černém otvoru nad nímž stálo: Pláč a skřípání zubů.

"Kterými dveřmi půjdu já?" myslel si muž a schýlil hlavu. Pojednou se nevýslovně styděl, neboť věděl, co ho sem hnalo: Čekal ho soud. On, který byl vždy lhostejný vůči Bohu, přijímal dobré a zlobil se nad špatným, přijme nyní odplatu. On a všichni, kteří vešli do domu smrti. Jak malým si představoval Boha a jak ho stále chtěl strhovat na lidský stupeň. Teď postačil již ledový dech Božské spravedlivosti, který vanul tímto domem,aby ho tak jako ostatní rozechvěl až do morku. Poprvé pochopil muž cosi o svaté velikosti Boží.

Oh, jak se styděl a jak ho to pálilo jako oheň. Jak by rád klesl na kolena, ale dav sténavě tlačil se na něho, jako by žádal, aby konečně již našel své dveře.

Stál v proudu lidí a díval se stísněně na své prázdné ruce. Všichni, kteří sem vcházeli přinášeli něco s sebou. Byly to ponejvíce bezcenné a zbytečné věci, ale všichni je drželi jako děti, které chtějí prosit za odpuštění. Jen on nic neměl, vůbec nic, co by mohl dát při překročení prahu. Což měl by zmizet i on v temném pekle skřípání zubů, on, který měl v sobě touhu po světle, který pospíchal za hvězdou?

Anděl smrti stanul náhle vedle něho. Běž k temné bráně, lidský duchu!" pravil.

"Což není pro mne žádného milosrdenství?" zasténal zoufale muž. Nadlidskou silou vytrhl své srdce z prsou a podával je úpěnlivě andělu smrti.

"Musím-li já klesnout do temnot, nech aspoň mé srdce odejít nahoru. To vždycky hledalo světlo."

Vysoko vztyčený anděl smrti stanul před ním. Ledový dech Božího soudu ho obklopoval a on držel své rudé chvějící se srdce v rukou. Ledový dech ho pomalu tísnil, až se jeho tělo bolestně zhroutilo a umdlelo.

"Chci ke světlu!" zvolal posledním napětím a klekl na zem.

Ledový dech zůstal a obklopoval muže, který teď s námahou otevíral oči. Teplý, slunečný paprsek prodíral se klečí a poskytl ztrnulému novou sílu. Přeletěl svým zrakem nádherné hory a zadíval se vděčně k modrému rannímu nebi.

"Povolil jsi mi z milosti malou lhůtu. Pravěčný, chci ji využít k svému prospěchu a nikdy nezapomenu na Tvou dobrotu."

Ze skalní stěny zazněly hlasy. Muž se vztyčil, aby zavolal na své zachránce a ukázal jim cestu k sobě.

 

Maria Halseband

 

 

Jak našlo děvčátko cestu do nebe

 

Ve studené světnici stálo smutné a opuštěné děvčátko s kufříčkem, v němž mělo všechny své šaty Právě před chvílí vynesli odtud jeho zemřelou matičku a děvčátko čekalo nyní na tetu, u které teď mělo bydlet. Jinak nemělo na světě člověka, který by se jej ujal, a proto tu stálo nyní opuštěné a hořce plakalo. Mělo hlad a byla mu zima, protože lidé v tom zmatku a spěchu na ně docela zapomněli.

Konečně přispěchala teta, pohladila dítě po vlasech a políbila, vzala kufr a společně odcházely Bylo pozdní odpoledne. Ačkoliv slunce svítilo, byl třeskutý mráz. Hned přede dveřmi byla naváta vysoká závěj sněhu. Tyčky v plotě si nasadily bílé čepičky a stromy se  jen  ohýbaly  pod  záplavou  bílých jiskřících hvězdiček. Krystalky sněhu třpytily se pohádkově ve sluneční záři a sníh pod nohama vrzal a chřupal.

Brzy přišly do lesa, kde bylo tolik sněhu, že nebylo možno rozeznat ani cestu a chůze byla proto velmi namáhavá. Děvčátko se tak unavilo, že je teta musela kus cesty nést, ačkoliv se sama sotva vlekla s kufříčkem dítěte.

Již chtělo slunce dávat dobrou noc, když teta zpozorovala, že zbloudily. Polekala se. Vždyť měly před sebou ještě dlouhou cestu a děvčátko už nemohlo dál, jak bylo unaveno.

Tu položila teta kufr do sněhu pod velký strom, posadila dítě na něj, svlékla svou kazajku a přikryla je.

"Doběhnu k myslivci," pravila, "bydlí nedaleko a jistě nám pomůže. Můžeme u něho zůstati přes noc, buď jen hodná, tiše seď a počkej tu na mne!"

Podala dítěti jablíčko a pospíchala, jak jen mohla, hlubokým sněhem dále.

Děvčátko radostně pohlíželo na jablíčko, ale bylo příliš unaveno, aby mohlo jíst. Zvedlo oči a zadívalo se do lesa. Tam vzadu zapadalo sluníčko a zaplavilo bílou lesklou plochu pohádkovou zlatorudou září. Jiskřilo to tak silně, že děvčátko muselo na chvíli zavřít oči.

Bylo to, jako by stálo u otevřené nebeské brány a dítě si myslelo:

"Teď jde maminka jistě do nebe k milému Bohu!" Dlouho hledělo upřeně do světla, až i poslední červánky zmizely. Najednou byl les šerý a mlhavý a nastala taková zima, že se maličká mrazem úplně schoulila. Byla tolik unavena.

Pojednou otevřela oči a upřeně  se zahleděla na cestu. Lesem přicházela sněhobílá paní a vedle ní běžely dvě bílé laně. Také vesele poskakující bílý zajíc hopkoval před nimi a mířil rovnou k děvčátku. Rázem zmizela únava, mráz i hlad! Dítě vztáhlo ručky a šťastně se usmívalo, neboť tato paní, která k němu přicházela, byla jeho milovaná matička. Vzala dítě do náruče, přitiskla je na srdce a teple je zabalila svým bílým šatem. Dítě blaženě a spokojeně usnulo.

Tak dobře se děvčátku ještě nikdy nespalo a když se probudilo, rozhlíželo se užasle kolem sebe. Kam se podívalo, všude bylo plno růží. Růže všech barev, tak krásné a tak sladce vonící! I děvčátko leželo na postýlce ze samých vonných růží a teprve nyní zpozorovalo, že je v malém domečku, o něco větším než besídka, do něhož svítilo ze všech stran slunce. Děvčátko se nesměle posadilo a vidělo, že k domečku přichází překrásná paní, která je něžně vzala do náručí.

"Kde to jsem?" zašeptala maličká.

"V nebeských zahradách," zněla odpověď: "Tam na tu krásnou růžovou postýlku jsme tě položili, když jsi přišla z chladného zimního lesa do nebeského světla. Nyní tu smíš zůstat navždy!"

Děvčátko radostně zatleskalo ručkami. "A maminka? Přijde také?"

"Ano, také sem přijde, ale zatím zůstaneš u mne a budeš mým dítětem. Chceš-li, můžeš se podívat do nebeské zahrady."

Krásná paní vzala děvčátko za ruku a vedla je ven do zářivého slunečního světla. Ach, jak tam bylo krásně! Velké louky byly plny nádherných květin, mnohem větších, zářivějších a krásnějších, než jaké děvčátko kdy vidělo. Byly tam i stříbrolisté stromy, obsypané zlatými plody.

I ten písek na cestách žhnul jako zlato a byl tak jemný, že jej nohy ani necítily Jaké to potěšení běhati v něm bosýma nohama! Podél cesty stálo ještě mnoho takových besídek a ke každé se tulila pěkná zahrádka. Překrásní pestrobarevní ptáčci s dlouhými ocásky seděli na větvích a zpívali ty nejlíbeznější písně.

Ale nejkrásnější bylo, když z besídek najednou vyběhly veselé děti v bílých šatečkách, uchopily děvčátko za ruce a vedly je na velkou nebeskou louku. Za dětmi přiběhli zajíci, lišky, šprýmovní medvídci, a dokonce i velký lev. Všichni byli krotcí a milí, hráli si s dětmi tak dlouho, až se tyto hrou unavily Pak přišly laskavé paní, přinášely na zlatých mísách překrásné ovoce, jež děti s velkou chutí snědly.

Když si odpočinuly, vzala krásná paní děvčátko za ruku a vedla na blízkou výšinu, ukazujíc mu zázračné zlaté město, nad kterým se v dálce vznášel v nebeské modři nádherný hrad.

"Tam bydlí milý Bůh!" pravila paní tiše a zbožně. A to bylo nejkrásnější ze všeho, co děvčátko mohlo vidět.

 

 

Ježíš Nazaretský

 

 

Na prostorném náměstí stál velký dům, k jehož dveřím vedlo krásné široké schodiště. Na náměstí byl shromážděn zástup lidí divoce pobíhajících kolem a vždy znovu vykřikujících jedno jméno směrem k domu. Lidé by se byli rozběhli i po schodech nahoru, kdyby tam nestála vojenská stráž s napřaženým kopím.

Mezi hučícím davem lidí hrálo si několik dětí, které křičely s ostatními, měly radost z toho, jak lidé pobíhají, a schovávaly se mezi nimi. Mezi dětmi byl také chlapeček, který se právě tak radoval z této zábavy jako druhé děti a byl pln zvědavosti, na co zde vlastně ti lidé čekají. Propletl se pestrým davem až ke schodišti a se zájmem si prohlížel vojáky, které dosud vídával pochodovat jen z dálky. Jak se leskly jejich světlé pancíře a brnění na nohou a jaké měli krásné přilby s chocholy!

Teď se otevřely nahoře v domě dveře. A hned se ozval křik a lidé se tlačili ještě více než předtím. Chlapce by byli jistě umačkali, kdyby v posledním okamžiku neproklouzl vojákům pod nohama. Teď stál na nejspodnějším stupni schodiště a s prstem v ústech pohlížel velkýma očima vzhůru ke dveřím, jimiž vycházeli pyšní mužové doprovázeni vojáky

Pak byl přiveden na schodiště jakýsi muž. Ó, jak vypadal! Sporý oděv zakrýval jen spodní část těla, jeho záda byla do krve zbita. Po obličeji stékaly mu kapky krve a jeho světlé vlasy byly úplně slepené a zčernalé krví. Na hlavě měl vtlačenou trnovou korunu.

"Ježíš Nazaretský," křičel dav divoce. " Ukřižujte ho!" 

Ježíš stál naprosto tiše a upíral své velké modré oči daleko přes dav lidí vzhůru k nebi. Pak ho hrubé ruce nešetrně vstrčily opět do domu.

Druhý den brzy ráno směl si chlapeček vyjíti se svým otcem. Na ulicích bylo nezvykle živo a velký shon! Celé město zdálo se býti na nohou. Bylo horko a cesta vedla ke kamenitému pahorku.

Kolem cesty stáli obchodníci s různým občerstvením a tu i tam ozýval se veselý hovor. Také chlapeček dostal kousek melounu a byl posazen na velký balvan u cesty, aby lépe viděl.

"Už ho přivádějí, už ho vedou!" jásal dav kolem cesty.

"ON musí nést svůj kříž sám!" pravila jedna žena plačíc.

"Ano a stále pod ním klesá," volal jakýsi muž.

"Tak ho zbili!"

Tu vedle chlapečka zaplakal nějaký muž a chlapcův otec se ho ptal, proč pláče.

Muž tiše pravil: "On uzdravil mé dítě a teď ho zabíjejí!"

"Buď zticha, " pravil otec, "jinak dostaneš i ty holí. Copak nevidíš, že všechno kolem se raduje?"

Nyní přicházeli po cestě vzhůru vojáci. Jejich pancíře leskly se v sluneční záři. Za nimi šel kat se svými pomocníky a mezi nimi potácel se Ježíš Nazaretský. Na svých krvácejících zádech nesl těžký kříž. Právě před chlapečkem upadl a zhroutil se pod jeho tíhou.

Tu vyskočil muž, který prve plakal, zvedl kříž a pravil:

"Pane, dovol, abych Ti jej nesl!"

Ježíš k němu vzhlédl a pokynul hlavou. Pak kráčel namáhavě dále. Tu seskočil chlapeček dolů ze svého místa, utíkal za Ježíšem a podával mu svůj meloun. Přitom pohlédl do obličeje pokrytého potem a krví, do očí Syna Božího.

Po celý svůj život nemohl chlapeček nikdy zapomenout na tento pohled. Stále mu tanul na mysli, i když byl už stár, a kdykoliv na něj myslel, sepjal ruce a modlil se. A proto ho také dnes poslal milý Bůh opět na Zem, aby sloužil Synu Člověka.

 

 

Karma

 

 

Pojďme raději domů pěšky," prosil muž. Předal kufr nosičovi a pak kráčela mladá dvojice tichými ranními ulicemi.

"Prožil jsem podivuhodnou věc," pravil muž. "Musím ti to vyprávět. Přece víš, že nejsem žádný fantasta a také jsem nespal. Noční jízda byla příjemná. Byl jsem v oddělení sám, odložil jsem přečtené noviny a pohlížel jsem ven do noci. Bylo úplně tma a na nebi nebylo ani hvězdiček. Sotva bylo možno rozeznat krajinu. Myslel jsem na tebe Lydie a viděl jsem tě tak živou, jako bys stála vedle mne. Pojednou uviděl jsem venku slabou zář a v temnotách se objevil pahorek a na něm stály tři kříže. Náhle mne přepadl pocit veliké, obrovské viny. Musel jsem zasténat jak mne to tísnilo. Tu uviděl jsem tě klečet před prostředním křížem úplně samotnou se sepjatýma rukama a slyšel jsem zřetelně tvůj hlas. Volalas: "None, modli se se mnou za odpuštění!"

Mladá paní ho prudce přerušila: "Nonus?" Tak se přece jmenoval ten Říman."

"Který Říman?" ptal se jí muž.

"Čekala jsem na tebe, jako dosud nikdy, Rolfe," pravila paní. "Dnes v noci mne uchvátil a polekal takový sen, že na něj nemohu zapomenout a ty mi teď vyprávíš ten podivuhodný zážitek, který je jako doplněk mého snu. Ba dokonce jsi jmenoval i jméno. Jak mohou naše duše myslet totéž? Nebo je to snad událost z dřívějšího života? Poslouchej:

Šla a šla jsem dlouho nekonečnou cestou hlubokým pískem. Nohy mne bolely a slunce nemilosrdně pálilo. Přede mnou pochodovali vojáci a ve mně byla jen jediná myšlenka, abych nezůstala za nimi, neboť to znamenalo smrt. Vojáci kráčeli unaveně, jejich pancíře leskly se na slunci a pot se jim řinul po obličeji a zírali již strnule a lhostejně před sebe. Cítila jsem muka jejich námahy i moje vlastní muka. Konečně klesla jsem k zemi a se zbytkem posledních sil jsem volala: "None!" Pak odumřel můj hlas a ztratila jsem vědomí. Po dlouhé době cítila jsem na svých vyprahlých rtech vodu, nádhernou dobrou vodu a slyšela jsem jasný, dobrotivý hlas: Nechte ji uklidnit, chlad ji občerství a dá jí novou sílu. Tón hlasu pronikl mi až do srdce. Ještě nikdy mne lidský hlas tak hluboce neobejmul. Když jsem otevřela oči byla jsem sama. Slunce právě rudě zapadalo a v dáli viděla jsem palmy a zářivé domky. Namáhavě potácela jsem se k nim. Ve mně však zazníval hlas mého zachránce a rozechvěl mé srdce cizí neznámou touhou.

Pak byla jsem pojednou v temném domě. Neměl žádných oken a dveřním otvorem pronikalo jasné ranní světlo. Přede mnou stál římský voják Nonus v pancíři a s přilbou. Vypadal jako ty a přece jen byl jiný, jaksi těžší a tvrdší.

"Ale přijdeš, Lydie" pravil a jmenoval mé dnešní jméno, "obstaral jsem ti nejlepší místo!" Odešel řinče brněním. Zapletla jsem svůj vlas a ozdobila jsem ho jako na slavnost. Nechtěla jsem chybět při tom divadle a chtěla jsem vidět umírat toho pobuřovače lidu. Proto jsem byla na Golgotě dřív než vyšel průvod z městských bran. Pak přicházeli. Naslouchala jsem neozve-li se z hlučícího davu snad hlas mého ochránce, který mi podal vody. Ale marně. Pak šli kolem legionáři a uprostřed nich ti tři zločinci, kteří klesali pod tíhou svých křížů. Křičela a jásala jsem s ostatními a přihlížela, jak jsou křižování. Ale podivno, jakmile visela ta ubohá, krvácející těla, tu zachvátil mne hnus nad sebou. Při tom nemohla jsem odvrátit pohled od prostředního, který vypadal úplně jinak než jeho sousedi. A přece právě on byl z nich ten nejhorší. Bojovala jsem proti soucitu, který se ve mně ozval a zavolala jsem na Nona několik povzbuzujících slov. Ten přistoupil ke kříži, smál se a volal nahoru. "Jsi-li opravdu Syn Boží, tak sestup s kříže!" Hromový smích zazněl kolem. Ukřižovaný pozvedl namáhavě hlavu s trnovou korunou. Jeho veliké oči pohlédly k nebi a pak pravil něžným, bolestiplným hlasem: "Otče, odpusť jim!" Tu vzkřikla jsem hrůzou a zděšením. To byl přece hlas muže, který mi pomohl a kterého jsem s touhou hledala. Prolomila jsem řetěz Římanů, vrhla se před křížem na kolena a objala jej. Uchopily mne hrubé pěsti a rána zasáhla mou hlavu. Pak jsem procitla na svém loži, a musela jsem hořce plakat. Stále ještě slyším v sobě znít Spasitelův hlas."

Mladá paní uchopila svůj kapesník. Muž vzal ji tiše za ruku a mlčky zahnuli do aleje, na jejichž konci byl jejich malý dům. "Konečně," pravil muž, "ještě jsem ti to nedopověděl do konce. Když jsem zaslechl tvoje volání, vyskočil jsem a hledal jsem tě v polotemném prázdném vagónu. Vlak uháněl s rachotem krajinou a já nemohl pochopit, že jsem sám. Když jsem téměř ustrašen pohlédl zase do okna, bylo ještě vidět mdlou zář. Ozařovalo horu, na níž stál již jeden kříž. Zvětšoval se, počal zářit a vznášet se do výše. Konečně zůstal stát na jasném světelném oblouku, který se pod ním utvořil. Veliké řady lidí proudily se všech stran k hoře, poklekali zbožně pod obloukem světla. Vždy zářivější stával se kříž a pak zazněl hlas: "Nekonečná je Boží dobrota. Ještě jednou bude vám ukázána cesta." Hlas pronikl mi hluboko k duši. Musel jsem zavřít oči a chápal jsem jen jedinou myšlenku - Bůh. Když jsem se opět odvážil vyhlédnout ven, zmizel již zářící kříž a šedivý jitřní soumrak táhl se mrazivě po horách. Mé srdce toužilo po tobě."

Mladá paní pohlížela zasněně do dálky a tiše pravila: "My dva jsme spojeni láskou a vinou. Kolik životů jsme již asi žili aniž bychom to odpykali. Teď to chceme odčinit společně. Ale jak a kde máme začít?"

"Když nám Pán Bůh poslal dnešní noci takový zážitek, pak nám jistě také dá znamení, kam se máme obrátit," pravil muž.

"Musíme jen zůstat bdělí v nitru. To jsme dlužní sobě a těm dvěma světlým hlavičkám, které támhle v okně nás vyhlížejí."

S těmito slovy otevřel zahradní branku a vstoupili dovnitř.

 

 

Tři hradby

 

Brzké jaro rozesmálo širý kraj. Sluníčko vysílalo příjemné teplo, v lese zazníval tichý zpěv ptáků a na výsluní rozkvetly sedmikrásky a modré jaterníky. Brouci a mravenci dali se do práce a ze včelína bylo slyšet bzučení včel. Je krásně zde nahoře, na překrásné vyhlídce do údolí Innu a nádherné hory se zářícími vrcholky.

Malý potůček skákal přes balvany a v místech, kde protínal cestu, otočil se několikrát v kruhu, jakoby se čemusi divil a chtěl se zastavit. Měl se také čemu divit, neboť na cestě stály obrovské postavy bradaté a uzlovité. Vypadaly skoro jako staré lesní stromy, jež rostou k nebi, omšelé a tvrdé, vzdorující všem bouřím. Tak stojí tu velcí bytostní vedla sebe a tvoří dlouhý řetěz. Nic živoucího nepřejde kolem bez výstrahy a všichni, zvíře i gnóm, elf i duch výstrahy uposlechnou. Jedině člověk prochází jimi bezstarostně a jen někteří cítí se na okamžik stísnění. O několik kroků dále na to stejně zapomenou.

Tak stojí tu staří lesní obři a drží věrnou stráž. Dívají se přes nejvyšší lesní stromy a prohlížejí celou zem. Je to veliký kruh, který tu utvořili lesní obři. Jejich obličeje jsou obráceny ven a v rukou třímají kmeny stromů, aby odrazili každý útok, který by se snad blížil. Často obrátí se některý z obrů a zadívá se láskyplně ku prameni Světla, který září uprostřed horského svahu jak bílé zlato.

Uvnitř kruhu lesních obrů zachází se ještě dva další kruhy, které se vinou kolem zářícího svazku paprsků Světla.

Další kruh svítí modravou září a tam stojí zbrojnoši Grálu. Jejich výzbroj je z modré ocele a okřídlené přilby pokrývají jejich hlavy. V rukou drží úzké a dlouhé štíty, tvořící neproniknutelnou zeď a opírají se o kopí. Jejich mladé tváře jsou plny radostné důvěry a hrdosti že jim byla svěřena svatá stráž. Všechna zvířata lesa přechází kolem nich, aby zachytila pozdrav smějících se chlapeckých očí, jež neúnavně rozhlížejí kolem.

Třetí kruh obkličuje těsně veliký pramen Světla, který proudí z malého domu. Zde stojí Rytíři Svatého Grálu a střeží dům svého Krále. Jsou to krásné, vysoké postavy ve stříbrném brnění, s přilbami, na nichž září kříž. Opření o vysoké meče drží stráž. Jejich vážné, vousaté obličeje jsou obrácený k domu. Kolem nich je jasné, zelené světlo. Chrání to nejsvětější a nejčistší, na čem spočívá s láskou dobrotivé oko Boha Otce.

Člověče, který hledáš cestu k Imanuelovi, hleď, abys prošel v čistotě těmito třemi hradbami. Jen skrze ně můžeš dospěti ke Králi. Ty snad nevidíš, avšak tvůj cit tě k nim povede, když se ho otážeš. Tři klíče otevrou ti tyto tři hradby, jež obklopují Králův dům.

Jmenuji se: "Pokora, Víra a Věrnost!"

 

 

Krejčíř Janek

 

Stará mama, prosím, rozprávaj mi rozprávku!" Stará mama už poznala takéto prosby, preto sa len usmiala a kývla:

"No dobre, budem ti dnes rozprávať príbeh, ktorý sa udial, keď som mala toľko rokov, koľko máš teraz ty. Tak počúvaj.

Všetci ľudia v malom mestečku, kde som bývala sa čudovali, odkiaľ zrazu nabral chudobný krajčír Janko toľko peňazí. Dal z nich postaviť veľký sirotinec a pomohol mnohým chudobným ľuďom. Raz mi svoj príbeh rozprával, preto ho tak presne poznám.

Krajčír Janko bol chudobným záplatkárom a mal málo práce, a tiež málo chleba. Bol preto veľmi chudý, a pretože bol veľmi dlhý, hovorili mu ľudia "nitka" - ale Janko sa tomu len a len usmial a vôbec sa nehneval. To sa však ostatným nepáčilo, lebo im šlo práve o to, aby sa nahneval, a keď sa im to nepodarilo, tak sa naňho nahnevali. Dostával vždy menej práce a hlad bol jeho stálym hosťom. Keby vtedy nebolo nás, detí, bol by asi hladom umrel.

My sme však krajčíra Janka mali radi. Rozprával nám mnoho pekných príbehov a často nám pomohol v núdzi. Keď si niektorý z nás roztrhol kabátik a netrúfal si s tou dierou prísť domov, Janko mu ju spravil. Prišíval odtrhnuté gombíky a umelecky zaplátal diery na našich punčochách. Zato sme mu darovali jablká alebo chlieb. Boli sme dobrými priateľmi.

Tak zase raz zavítala do kraja jeseň. Krajčír Janko chodil dennodenne do lesa a do hôr, aby trochu obohatil svoj chudobný jedálniček. Niekedy sme ho my, deti, mohli sprevádzať a to bol pre nás zakaždým veľký sviatok.

Úplne ticho sme s ním prechádzali lesom. Ukázal nám potom všetky vtáky a zvieratká, poznal všetky kvietky a bylinky. Nám deťom sa zdalo, že v lese nič nie je, čo by krajčír Janko nepoznal. Ale keď bol raz v lese sám a my sme ho už túžobne očakávali, vrátil sa domov veľmi bledý. Zavrel sa do svojej komôrky a nikoho nevpustil dnu. Stáli sme vystrašene pohromade a šepkali si strašidelné veci.

Určite stretol úbohý Janko dajakého zlodeja alebo našiel mŕtveho človeka, ktorý sa kdesi zrútil. Alebo sa mu stalo niečo tak strašné, že sme si to nevedeli predstaviť. V ten večer sme sa len neradi lúčili a váhavo sme sa blížili domov. Niekoľko dní sme Janka nevideli, ani sme ho nikde nezbadali.

Ale potom sme nevychádzali z údivu, keď chudobný krajčír Janko pozval staviteľov, aby vystaval veľký sirotinec. Nielen my deti sme si nad tým lámali hlavy, aj naši rodičia nehovorili o inom. Hovorilo sa niečo o dedičstve, ale ja som tomu neverila, lebo Janko mi často hovoril, že nemá nikoho na celom svete.

Tak som sa jedného dňa priblížila k jeho dielni a mala som šťastie. Janko mi otvoril a rýchlo za mnou zamkol. Hľadela som na neho plná napätia on sa trošku usmial.

"Ty si už asi zvedavá, však?" spýtal sa ma. Kývla som len trochu hlavou a rozčúlením som cítila v nohách úplnú slabosť. Tu sa ku mne zohol a spýtal sa:

"Vieš mlčať?". Mlčky som prikývla hlavou. "Keď ti poviem svoj príbeh, nepovieš ho žiadnemu človeku na svete, dokiaľ ja budem živý?" Spýtal sa ešte raz dôrazne a ja som prikývla na súhlas. Tu začal rozprávať a ja som sotva dýchala. Len aby som nič neprepočula.

"Spomínaš si ešte na večer, keď som sa vrátil z lesa a už som sa s vami nehral ako inokedy? Toho večera som zažil niečo prazvláštneho.

Vyšiel som už zavčasu ráno z domu, pretože som si chcel nazbierať na obed niekoľko pekných hríbov. Toho rána však bolo všetko ako začarované. Hľadal som a hľadal, ale les bol ako vymetený. Ani jediný hríbik som nenašiel. Pretože som však rozhodne chcel nejaké hríby nájsť, behal som po lese ďalej a oči som mal upreté k zemi, aby som nijaký hríb neprehliadol.

Keď som si unavený sadol na kemeň, spozoroval som, že som sa dostal do úplne neznámej časti lesa. Všetko okolo mi bolo cudzie. Šiel som stále do kopca a teraz som podľa stromov spoznal, že musím byť už dosť vysoko. Tu som si pomyslel:

"No to je pekné nadelenie, Janko!" povedal som si sám sebe, "to teraz asi bude trvať, kým sa vymotáš."

Ako tu tak sedím, zrazu počujem zvláštny nariekavý tón. "To musí byť nejaké zvieratko v nebezpečenstve", pomyslel som si a rýchlo som vstal a šiel som za nariekajúcim hlasom. Už po niekoľkých krokoch som našiel srnku. Ležala na zemi a pozerala sa na mňa pohľadom plným strachu. Spoznal som hňeď, že nemôže vstať, že je zranená. Zohol som sa k nej a vtom som vedel, čo sa stalo.

Zvieratko bolo zasiahnuté strelou, a teraz tu bezmocne ležalo. Rýchlo som hľadal niekoľko listov, o ktorých som vedel, že majú hojivú silu a oviazal som nimi ranu. Potom som natrhal väčšie množstvo trávy a dal ju srnke. Bude to trvať asi niekoľko dní, než si bude môcť opäť sama ísť na pašu. Našťastie som našiel aj kmeň stromu, ktorý som mohol vyhĺbiť a naplniť vodou z blízkeho prameňa. Nechcel som, aby úbohé zviera trpelo smädom. Potom som pritiahol vetvy a naskladal ich tak okolo srnky, aby bola pred cudzími zrakmi ukrytá. Teraz som bol pokojný.

Tu som zrazu počul hlas: "To si spravil dobre, nevedel som, že sú ešte ľudia, ktorí si uchovali čisté srdce pre bytosti v prírode."

Videl som pred sebou stáť malého staršieho muža. Plný údivu som hľadel na starca a tu začal zase hovoriť: "Vidím, že sa divíš, ty ma nepoznáš? Som jeden z trpaslíkov a stáva sa veľmi zriedka, že nás nejaký človek vidí.

Táto srnka hľadala pomoc. Počuli sme ju nariekať a ja som sa chcel pozrieť, či jej môžem pomôcť. Ale ty si už bol tu a ja som s radosťou videl, ako si sa zvieraťa ujal. Lebo vedz, k nám už často doliehal nárek zvierat, ktoré vy, ľudia štvete a zabíjate. Nie je to vždy hlad, čo vás k tomu vedie a ženie, väčšinou je to radosť zo zabíjania a chtivosť po peniazoch.

My, trpaslíci poznáme tvojich bratov, človeče. Veď kopú a hrabú aj v horách po drahých kameňoch a kovoch. Čo však s tým robia? Kujú zbrane, ktorými sa vzájomne usmrcujú. Dobýjajú zlato, ktoré z dlhej tisícročnej práci pripravujeme k ušľachtilým účelom. Oni si zlato vzájomne závidia a mnoho krvi už bolo preto vyliate.

Ty si preukázal zvieraťu dobro, preto ti chcem niečo ukázať, čo si môžeš vziať. Použi to dobre!" Týmito slovami šiel starý mužíček niekoľko krokov predo mnou, potom ukázal na miesto v lesnej pôde a v slnečnom lúči sa niečo zablýskalo.

Spýtavo som sa pozrel sa mužíčka, ale ten už zmizol. Zohol som sa k tomu miestu a videl som tam ležať jemný, priezračný kameň. Vzal som ho a vydal som sa na cestu ako vo sne, ešte úplne zaujatý tým, čo som práve zažil.

Zišiel som na druhej strane kopca a cestou som mal dosť času na premýšľanie. Chcel som dobre použiť vzácny trpaslíkov dar a skoro som bol hotový s plánom, čo s drahocenným kameňom urobím.

Keď som dorazil do mesta, šiel som hneď ku klenotníkovi. Ten sa veľmi divil a pýtal sa ma, odkiaľ ten kameň mám, lebo jeho cena predstavuje celý majetok. Povedal som mu, že som k nemu prišiel podivným spôsobom, keby to chcel, že ho môže mať, keď nie, tak nech to nechá tak. Našťastie sa už ďalej nepýtal a dal mi veľa, veľmi veľa peňazí za ten kameň.

Šťastne som sa vrátil domov neskoro večer vlakom. Z týchto peňazí sa teraz stavia sirotinec. Tam budú môcť všetky tie úbohé deti, čo nemajú rodičov bývať a najesť sa. Aj niekoľkým starým chudobným ľuďom som poslal peniaze. Teraz však sú tiež všetky peniaze preč!"

"Ach", povedala som naľakane Jankovi. "Teraz nemáš nič, vôbec nič?" Tu sa šelmovsky usmial a povedal. "Mám dosť. Len sa pozri, koľko práce som v posledných dňoch dostal!"

Otvoril svoju skriňu, ktorá inokedy vždy bývala prázdna. Teraz bola preplnená najkrajšími látkami.

"Janko!" zvolala som udivená, "ako sa to stalo?"

Prikývol a usmial sa: "Teda, tak už to na svete býva. Keď som nemal peňazí a hladoval som, tak mi nikto nepomohol, okrem vás, detí. Teraz však sú zvedaví všetci v mestečku. Radi by vedeli ako to, že mám naraz toľko peňazí. Tak mi prinášajú prácu, aby sa so mnou mohli porozprávať. Myslia si, že sa tak dozvedia moje tajomstvo. Ale to čakajú márne!

Deti na mňa pamätali, keď som bol chudobný, preto som ja tiež pamätal na deti, keď som takým neobyčajným spôsobom dostal kameň."

"Krajčír Janko už nežije", skončila stará mama svoje rozprávanie. "Ale jeho obchod ešte existuje. Je to veľký pekný dom a Jankov vnuk tam ešte pracuje. Sirotinec však ešte dnes nesie jeho meno."

Zamyslene sa pozrela Elza na starú mamu a povedala ticho:

"To bola pekná poviedka!"

 

 

Kytice

 

Venku v zahradě kvetly nejkrásnější letní květiny.

   Mladá paní, stojící nahoře na terase si pomyslila: "Natrhám si kytici květů !"

   Vstala a vzala si rukavice, nůžky a košíček. Sestoupila po širokých schodech a stanula ve svém pestrém letním šatě, sama jsouc podobna květinám, pod vonějící nádherou květin. Kolem mladé ženy všude samý bzukot a pozdní polední slunce opřádalo její postavu zlatými nitkami. Jemné hlasy oddychující přírody se začaly hlasitě ozývat při její práci.

   Již dávno naslouchala žena s otevřenou duší těmto hlasům, tak zřetelně však jako dnes dosud nikdy nedorážely. Byl horký den, mnoho povadlo, všude visely zvadlé hlavičky a jí se zdálo, že to na ni volá se všech stran:

   "Zde musíš řezat, aby se nám mohlo dále dařit!" Tak žena nejdříve uřezala zvadlé květiny a učinila pořádek. Potom však nasbírala do svého malého košíčku pestrou hojnost keříčků a rostlinek, až se bránil přijmout ještě více květin. S bohatým nákladem se vrátila na terasu a přinesla misky a vázy, aby květiny urovnala.

   Bylo to, jako by hlasy zahrady přišly s květinami na terasu, neboť stále to ještě kolem ní šeptalo a nyní se jí dokonce zdálo, že se lehoučká ruka klade na její a že ji jemným tlakem vede, aby volila mezi květinami na stole rozprostřenými. Bylo to jako ve snu a přece byla mladá žena v úplně bdělém stavu, vždyť si byla vědoma všeho, co koná. Hlasy však, jež jí zpívaly v lesklé nádheře zahrady, stávaly se čím dále tím hlasitější a jako by pěly chválu věčného Boha.

   Ponenáhlu vynikal z tohoto něžného chóru šeptajících přátel světla jeden hlas a ten pravil:

   "Pojď, Ilio! Svážeme si kytici tvých pozemských životů!" Mladá paní si pomyslila: "Vždyť já se Ilia nejmenuji" a přece hned věděla, že jest to její jméno z pradávných dob. Zdráhavě sáhla do hromady květin a jsouc vedena neviditelnou rukou, uchopila jemně zelený kvítek.

   Hlas počal opět šeptat: "Lidský život se podobá květinám, dokud se ještě chce zachvívat podle vůle Páně jako ony, jež kvetou jedině na počest pravěčného. Běda člověku, klesne-li tak hluboko, že ho poslední paprsek světla musí opustit.

   Ilio, vijeme kytici tvého života, který by se rád stal věncem. Často jsi byla na zemi během tisíciletí. Vybereme jen jednotlivé květiny, jež jsou symboly pro putování tvého ducha. Začněme!

   V ruce máš resedu. Taková jsi byla, když jsi přišla na zemi po prvé. Bylas skromná a jemná a vůně čistoty tryskala z tvého srdce. Něžný kvítku, tenkráte jsi dala svým mnoho požehnání a radosti.

   Orlíček! Vesele jako rolnička se houpá bleděmodrý květ na stonku, vesele rozpíná do široka své lístečky. Tak jsi se smála i ty, i ty jsi tak svou náruč rozvírala žádoucně hledajíc, ale ještě dosud chráněna silou, s níž jsi na zem přišla. Ilio! To tě lákala mnohá přání, svůdný lesklý život.

   Svítící flox! Ten nežije dlouho, květy jeho brzy opadají. Tobě byly dány krátké životy na zemi, neboť v mezidobích jsi měla proputovat po dlouhých cestách cizími světy, aby duch tvůj uzrál. Staletí jsi nepřišla na zemi.

   Vezmi bílý karafiát! Bylas také tak jemná a útlá, ale silná vůně skličovala, už tě neměl každý rád jako dříve, ale ještě se tvé roucho skvělo bělostí, i když tě již opřádaly stíny budoucnosti. Ilio, víš ještě, jak jsi byla kdysi krásná?"

   Mladá paní snivě přikývla a sáhla opět do hromady květin. Šalvěj jest zářivě červená," pokračoval hlas. "Pyšně zvedá své květy, její barva plane do daleka a volá: "Utrhni mne, abych tě těšila!"

   Ach, Ilio, tenkrát jsme počaly pro tebe truchlit, neboť jsme viděly, jak se tvá krása oddává ješitnosti. Světelné nitky čistoty jsi tenkráte jen nedbale držela a raději ses přidržovala lesklých šperků a tretek. Svou pýchou a lehkovážností jsi si sama způsobila první zkalení trpkého zvratného působení.

   Couváš před popínavou růží, která kvete s mnohými sestrami, ale na níž leží padlí; nedaří se jí dobře. Musí býti ořezávána a zalévána a přece se nemoci nemůže zbavit. Stojí tu nuzně, ale houževnatě a píchá nesčetnými trny. Do života vstoupila trpkost a místo skromného se sklánění přichází reptání na Pána Boha. Země tě poutala, hnala tě touha po moci, temnu jsi kráčela vstříc.

   Ano, jen uchop tu pyšnou jiřinu! Jest obrovská a zdá se tak krásná a bez poskvrny. A rozhrň lístky a uvidíš červa, jenž ji kradmo ničí.

   Hrozíš se toho, Ilio? I nám se tak dálo, když jsme tě viděly v tvé nádheře a kráse, ale se srdcem chladným a rozežraným touhou po moci s jinými špatnými pudy. Plač, Ilio, nad budoucími dny země, vyrostlými pustě a bez světla ve světle, ztrnulými a usychajícími jako malá slaměnka. Jako pestrý plášť kolem vychrtlého neplodného těla, tak visí kolem spícího ducha v nedbalém živoření neužitečné životy. Znovu a znovu jsi byla přitahována stejným druhem a štvána pozemským životem, až bolest, jež opětovně strhávala zkamenělý obal, tě uvolnila a první touha po světle se probudila.

   Ilio, musela jsi se státi malou: Musela jsi sloužit těm, nad nimiž jsi kdysi vládla, musela jsi trpěti pýchou a chladem tam, kde jsi kdysi sama zraňovala a musela jsi svou lásku darovat těm, jimiž jsi kdysi opovrhovala a jimž jsi se vysmívala.

   Čím vším jsi to tedy byla? Sedmikráskou, hluchavkou, knotovkou, řeřišnicí, fialkou. Malá a nepatrná jsi kráčela životem, ale touha po čistotě a světle byla v tobě a pomáhala ti dále. Viděla jsi Spasitele a stala ses bdělou ve víře. Jeho obraz zůstal v tvém duchu a dodnes v tobě žije k tvému požehnání.

   Ještě scházejí v tvé kytici malé, nepatrné květiny, ale ty přidáš ještě dnes, Ilio, neboť z kytice se chce státi věnec. Na tvé životní pouti bylo rozseto mnoho lásky, bralas a dávalas a do toho jsi sila trny a ty jsi pak opět sklízela a vše bylo tak, jak jsi si toho zasloužila, neboť činy pravěčného Boha neznají nespravedlnosti.

   Tvé životy se podobaly květinám a přece tu byl rozdíl, poněvadž jsi kráčela svými vlastními cestami, na nichž jsi zapomněla na svého Tvůrce. Žila jsi, aniž jsi Bohu děkovala za Jeho dobrotu. Ilio, víš to ještě?"

   Mladá paní se rozechvěně zadívala před sebe. Co to vše jen na ni doráželo!

   "Které květině se asi podobám nyní," pomyslila si a hned jí bylo odpověděno:

   "Zvonečku a brzy s ostatními zvonky zvoněním uvítáš světlo, jež chce k tobě zavítat, Ilio!"

   Žena se blaženě zeptala: "A zavítá ke mně?"

   "Budeš smět uzřít jeho záři, ale sama ji musíš hledat a nalézti. Ve tvé kytici chybí ještě jedna květina, která jest pro , tebe klíčem k věčnosti."

   "Jak se jmenuje?" chtěla žena vědět, ale již jen krátké odpovědi se jí dostalo:

   "Přemýšlej, když máš v ruce drobné květiny a budeš mít klíč."

   Kolem ženy se rozhostilo ticho. Mlčky rovnala květiny do váz a nechala si jen malou kytičku, kterou si zvolila při šepotu květin.

   Tu zazněl jásot z dětského hrdla:

   "Matko!"

   Otevřenými dveřmi spěchala k ní její dvojčátka, celá rozpálená a plna radosti, majíce čepičky na zlatých hlavách zcela na křivo.

   Plní horlivosti volali: "Tu!" A každý z nich chtěl býti prvním. Malýma, baculatýma ručkama kladli polouvadlé květinky matce do klína. Ta je uchopila a zadívala se na ně, byly to sedmikrásky, hluchavky, knotovky, řeřišnice a zvonečky.

   "To máš radost, není-liž pravda?" zvolal Gerd a zadíval se smějícíma se očima na matku.

   Jáchym ho přerušil: "Ale otec má ještě mnohem krásnější!" a tu se již také na prahu objevil otec, maje v rukou dlouhou kytici obalenou papírem.

   Po krátkém pozdravu pravil: "To mi dala pro tebe Markétka" a rozbalil papír. Bylo vidět jasný liliový stonek, utvořený jakoby z vosku.

   A mladou paní to projelo jako blesk. Děti přinesly zbývající květiny ke kytici života, její muž však jí dal květinu, již si teprve musela získávat, světelné znamení čistoty.

   "Maminka pláče!" pravil Gerd a z lítosti stáhl ústečka.

   Ale maminka se se slzami v očích smála a tak mohla dvojčata bezstarostně vypravovat dále o své podivuhodné návštěvě u tety Markétky. Muž však ovinul rámě kolem ramene své choti a potichu pravil:

   "Tedy Markétka opět uhodla to pravé, když mi dávala lilii, pravíc při tom, že ji dnes musíš dostat. Jest to docela zvláštní člověk a vyprávěla mi tolik o čem dlužno přemýšlet. Až budou děti v posteli budu ti o tom vyprávět obšírněji."

   Tu bylo mladé ženě, jako by slyšela zvonit četné jemné zvonečky a bylo jí slavnostně okolo srdce, bylo jí, jako by ještě dnes směla uzřít z dálky záři světla, po němž toužila po tolik lidských životů.

 

Mali a zvířátka

 

V krajine, kde rastú kokosové palmy a banány úplne samozrejme zrejú vo vlastnej záhrade sa jedného dňa narodilo dievčatko Mali.

Deti, ktoré v tejto krajine prichádzajú na svet, majú čierne vlasy, hnedú pleť a tmavé oči. Avšak Mali mala omnoho svetlejšiu pleť, hnedé vlasy a oči, ktoré by sa mohli nazvať zlatými.

Rodičia sa nestačili diviť, že ich dcérenka je taká úplne iná ako ostatné deti a mali strach, že ich dieťa preto raz bude mať ťažký život.

Malin otecko bol chudobný roľník, ktorý obrábal svoje ryžové políčka jediným volom a choval niekoľko sliepok, bol však so svojím životom spokojný.

Mamička sa starala o malú domácnosť, drvila pozbieranú ryžu a pritom skoro celý deň spievala. Obaja si nerobili zbytočné starosti a svoj život prežívali pokojne, avšak mali len jedno prianie, aby raz mohli mať dcérenku. Keď sa im toto prianie splnilo, boli úplne šťastní a nesmierne vďační za tento dar.

Mali sa darilo výborne. Z priedomia malého domčeka pozorovala celé hodiny svet okolo seba, akoby sa všetkej krásy nemohla nasýtiť.

"Čo asi Mali všetko vidíš?" Pýtali sa často rodičia aj ostatní, keď videli dievčatko s blaženým úsmevom sedieť na prahu. Často sa tak blažene usmievala a to bolo také ľúbezné, že si ľudia často šepkali:

"Je to, akoby tá malá bola očarovaná. Jej úsmev je ako lúč svetla."

Ľudia sa divili alebo potriasali hlavou, ale vo vnútri boli radi, že to nie je ich dcéra. Veď nikto nemohol vedieť, čo to má znamenať - a ľudia v tej zemi sú veľmi poverčiví.

Tiež Malinkina mamička pociťovala vedľa radosti často údiv. Pretože nemohla vidieť ducha, ktorý stál za jej dcérenkou a chránil ju. Ani malé bytosti, ktoré často behali okolo nej. Preto si mnohé nevedela vysvetliť. Keď Mali povyrástla, nezostávala už blízko otcovského domu, ale sa často vzďalovala až k lesu.

Netrvalo dlho a bežala celkom sama až do pralesa. Ten nebol príliš vzdialený od dedinky, kde bývala. Bola postavená na pokraji lesa tak, aby slniečko mohlo svietiť do každého domu.

Mamička sa niekedy naľakala, keď nenašla dcérenku v blízkosti domu. Myslela na šelmy, ktoré často hladom hnané prichádzali až k domčekom dedinky. Preto sa pokúšala udržať dcérku vo svojej blízkosi. Ale nepodarilo sa jej to. Akoby ju tajomná sila ťahala do lesa a nemohla pochopiť, prečo jej to chceli zakazovať.

Tak trávila dievčenka svoje dni v lese. Večer sa vracala domov s kvetinkami, lesnými plodmi alebo tiež s peknými listami, ktoré doma dala do vody a rodičia sa tešili z tejto vzácnej ozdoby.

Otecko sa však znovu obával, že by divoké zvieratá mohli ublížiť dcérenke a prosil svoju ženu, aby na ňu viac dávala pozor. Lebo tiež ani on nemohol vidieť svetlý, žiariaci kruh okolo dievčatka, ktorý ju chránil.

Jedného dňa sa mamička rozhodla, že pôjde za svojou dcérenkou, aby sa dozvedela, čo ju vlastne do lesa láka. Čakala, až sa Mali vzdialila a potom šla tajne za ňou. Videla, že ide celkom isto jedným smerom, akoby ju niekto viedol. Ponáhľala sa za nejakou povinnosťou. Zdalo sa, že aj pri svojom ponáhľaní sa zdraví doprava aj doľava, a pritom sa usmieva. Keď už bola uprostred lesa, náhle sa Mali zohla, opatrne odtrhla niekoľko listov a zmizla s nimi v hustom kroví. Mamička teraz opatrne pristúpila bližšie a mohla nahliadnuť do úkrytu. Čo tu videla, jej skoro vylúdilo výkrik údivu.

Na postieľke z machu ležalo jelenie teliatko s poranenou nohou. Mali pristúpila k zvieratku a láskavo mu dovrávala. Teliatko jej vďačne lízalo ruku a nechalo si chorú nôžku zabaliť do prinesených lupienkov. Potom mu Mali niekoľkokrát pohladila porezané miesto. Bolesti začali miznúť a zvieratko sa ukľudnilo. Ba zdalo sa, že dokonca zaspalo. Mali sa medzitým ohliadla a hovorila s niekým, kto bol neviditeľný. Ukázala na choré zvieratko a dôverne sa usmievala.

Potom vystúpila z úkrytu, ale vôbec sa nezľakla, keď tam uvidela stáť mamičku, ktorá sa zabudla schovať, pretože bola celá vo vytržení z toho, čo práve videla. Ale dcérenkin radostný úsmev sa pri pohľade na mamičku len prehĺbil. Chytila ju za ruku a povedala:

"Poď, pôjdeme spolu k môjmu ďalšiemu priateľovi. Je totiž mnoho zvieratok v lese, čo potrebujú pomoc a trpaslíci nemôžu zakaždým pomáhať. Potom ma zavolajú a zavedú ma tam, kde môžem pomôcť ja."

Mali to povedala tak samozrejme, akoby každý človek mohol vidieť trpaslíkov a elfov. Mamička ich však vidieť nemohla, a preto svojej dcérke nerozumela.

Mali medzitým rozprávala o malej opičke, ktorá spadla z kokosovej palmy. "Určite sa opičia mamička domnievala, že jej mláďatko je mŕtve, lebo odbehla bez toho aby sa za ním obzrela.

Tu pre mňa prišiel trpaslík a doviedol ma k zvieratku, ktoré ležalo na zemi ako mŕtve. Položili sme ho do mäkkej postieľky z lístia a kŕmili ho kokosovým mliekom a lesnými plodmi, až sa zase uzdravilo. Dnes mu poviem, že sa musí teraz samo o seba postarať."

Chvíľu šli spolu ďalej, pohrúžené do svojich myšlienok. Potom Mali pokračovala: "Elfovia mi ukázali, ktoré bylinky a plody sú liečivé a výživné a keď si nie som istá, tak prídu a ukážu mi ich."

Mamička ešte stále mlčala. Všetko to bolo pre ňu nové a nepochopiteľné. Veď nikdy nevedela, že niečo také vôbec existuje, a že práve jej dcérke bolo dopriate všetko to zázračné vidieť a prežiť.

Medzitým sa dostali až ku skupine stromov. Mali plná očakávania vzhliadala do korún stromov, nebolo však nič vidieť ani počuť.

"Kde len dnes väzíš malý nezbedník?" volala Mali udivene. Ale stále sa nič neozývalo. Len naraz zbadala pár veľkých, ustrašených opičích očí, ktoré vykúkali za veľkým listom. Mali sa hlasno zasmiala.

"Aha ty máš strach, že mám so sebou svoju mamičku. Tá ti nič neurobí, len poď!" Tu opička rýchlo zliezla zo stromu a dôverne skočila hlasno sa smejúcej dievčine na ramená. Mali ju láskavo pohladila a hovorila k nej, že sa teraz bude musieť už sama o seba postarať.

"Inak by si úplne zabudla, že sa z teba má stať veľká a silná opica. Ale keby si potrebovala pomoc, tak vieš ako ma môžeš zavolať."

Ešte raz ju nakŕmila, pohladila ju po hlave a opička vliezla do svojej palmy a zmizla. Mali sa za ňou pozerala a šla potom s mamičkou ďalej cestou k iným chorým zvieratkám, ktoré potrebovali jej pomoc.

Stretli sa cestou aj so zdravými, silnými zvieratkami. Pre všetky mala Mali úsmev a niekoľko láskavých slov. Niektoré z nich sa dali aj pohladiť.

Keď sa opäť vrátili domov, dlho premýšľala mamička o tomto zážitku. Pomaly chápala prečo jej dcérka je taká úplne iná ako ostatní, prečo sa javí taká svetlá a žiariaca a je obklopená zvláštnou ochranou.

Nikomu však o tom nepovedala, aby Mali nebola rušená pri svojej divuplnej pomoci, ktorú poskytovala lesnej zveri. Len oteckovi všetko povedala, aby ju s pokojným srdcom nechal chodiť do lesa.

Neviem, ako to bolo s dievčaťom Mali ďalej. Ale je to už dosť dávno, čo tam žila a nikto už o nej nehovorí. Ale nikto nevie vysvetliť, prečo lesná zver v tejto krajine nie je voči ľuďom vôbec plachá. Isto tu ďalej ešte živo pôsobí láska dievčenky Mali.