Tomáš Jarošek, Muziko-thanatologie

 

 

Muziko-thanatologie

tvorba autora článku na www.harmoniezvuku.cz

 

 

Před začátkem čtení tohoto článku si prosím pusťte následující skladbu, o jejíž autorce bude v článku řeč.

Theresa Schroeder-Sheker - Deluded Love

 

 V první řadě bych rád vysvětlil, co to vůbec muziko-thanatologie je, resp. co si pod tímto dvouslovím představuji.

Slovo thanatologie pochází z řeckého Thánatos, což je mytologická postava. Je dvojčetem Spánku (Hypnos) a synem Noci (Nyx) a její význam je smrt.

Thanatologie je tedy věda o umírání a smrti. Pod samotnou muziko-thanatologií si tedy představuji muzikoterapii pro umírající.

 

Tato věda, či možná lépe řečeno umění je součástí paliativní medicíny, která se zaměřuje na péči o lidi s nevyléčitelnými nemocemi. Za 30 let svého působení pomohla tisícům umírajících lidí i jejich milovaným.

 

Na tomto místě chci citovat příběh z knihy ,,Hudba jinak“ od Vlasty Marka, který mě inspiroval k tomu, abych se o muziko-thanatologii vůbec začal zajímat. Tento příběh vypovídá o překrásné ženě jménem Therese Schroeder-Sheker, která v této oblasti patří mezi nejznámější. Therese je mimo jiné úžasná zpěvačka, harfistka a muzikoterapeutka.

„Před mnoha lety byla jako studentka postavena před úkol svou hudbou pomoci umřít 80ti letému muži, který měl dýchací potíže, nemohl polykat a třásl se strachem ze smrtí. Therese si sedla na jeho postel, tak aby se svýma nohama dotýkala jeho boků (pozice porodní báby), nejprve se pomodlila a pak mu začala hrát a zpívat gregoriánský chorál. „Začal dýchat pravidelně a spočinul mi na pažích. Dýchali jsme spolu. Bylo to jakoby se ho vzduch a dech hudby dotýkal tak, jak to nikdy předtím nezažil. Tyhle písně jsou jazykem lásky. Nesou s sebou energii stovek let zpívání a tisíců zpěváků, kteří se takto zpěvem kdysi modlili.“ Když mu dotlouklo srdce, Therese ještě pár minut nepohnutě seděla v posvátném klidu, který nahradil boj o život. Hudba toho člověka pomohla převést z dimenze života do dimenze smrti, tak jako nás opačně, jak to známe z mýtů, převádí z říše nebytí do života.

V naprostém tichu smrtelného lože, říká Therese Schroeder-Shekerová, vidím často záblesky světla, jak se duše člověka na vlnách hudby osvobozuje z hmotné formy.“

 

Žádný jiný muzikoterapeutický příběh mě svou krásou nezasáhl tak jako tento, až do hloubky mé duše.

 

Teď se s Vámi ve stručnosti podělím o svůj náhled na smrt, co pro mě představuje a jak ji vnímám. Tento článek sice nemá být převážně v duchovní rovině, ale vzhledem k tématu je potřeba do této oblasti vnést trochu světla.

Následující řádky jsou mým živým přesvědčením, které se zakládá na poznání, jež pramení z vnitřního citového prožití daných skutečností. Nemám tedy patent na Pravdu, pouze předkládám můj osobní názor.

 

Než se pustím k povídání o smrti, musím však něco málo říci o nás samých.

Já osobně žiji v přesvědčení, že tento pozemský život není vše, co kdy zažiji, či jsem již zažil. Podstatou se nepokládám za tělo, avšak za něco, co můžeme nazvat lidským duchem. Oživující jiskrou, která toto pozemské tělo uvádí do pohybu a díky které vůbec můžu psát tyto řádky.

Cílem života na Zemi je pro mě sbírání zkušeností a poznávání, abych dosáhl sebe-uvědomění. Tedy abych se stal vědomým a podle toho správně cítil, myslel, mluvil a konal. Z toho základu vychází můj pohled na smrt.

 

Co je to tedy smrt?

Smrt je konec něčeho starého, avšak též začátek něčeho nového. Konec života ve „hrubo-hmotném“ těle tady na Zemi a začátek života v „jemno-hmotném“ těle na druhé straně. Slova hrubo a jemno-hmotné mohou býti nahrazena též slovy fyzické/duševní, podle zvyklostí v terminologii.

Je to tedy pouhý přechod a jako takový nemusí a neměl by být chápán negativně. Ano, je to velmi těžké, pokud nám odejde někdo blízký, s nímž jsme spojeni vzájemnými nitkami lásky. Avšak neměli bychom vynakládat citové úsilí na depresi a přání, aby tu ještě zůstal.

Měli bychom mu ze srdce popřát, aby následoval Světlo a na Zemi, na kterou již nepatří, se nezdržoval. Nářek a touha po jeho přítomnosti jej jenom brzdí od přirozeného vzestupu a my se tak těžce proviňujeme. Zachovat se správně může být z důvodu připoutanosti k dané osobě opravdu těžké. Pokud si však uvědomujeme následky našeho jednání, nemůžeme konat jinak. Skutečná láska přece dělá jen to, co druhému prospívá, což je v tomto případě přání pro pokračování na cestě,  vzhůru ke Světlu.

Smrt a narození jsou dvě nejdůležitější události našeho pozemského života a mělo by k nim býti přistupováno s čistou vážností a úctou. Sám v nich vidím velikou podobnost. Při narození odcházíme z „onoho“ světa a přicházíme na tento, při smrti odcházíme z tohoto a přicházíme na onen svět.

Stejně tak jako je správný porod důležitý pro pozemský vývoj v hrubo-hmotném těle, tak je „správná“ smrt důležitá pro vývoj v jemno-hmotném těle, které je nám propůjčeno pro sbírání zkušeností na onom světě.

Samozřejmě, že porod či smrt nejsou pro vývoj lidského ducha na Zemi tím jediným. Před porodem se vyvíjíme v prenatálním stadiu, před smrtí se zase vyvíjíme celý náš pozemský život.

 

Průběh smrti je tedy přímou reakcí a vyústěním našeho života. A jako taková je tedy smrt buďto klidná, vyrovnaná a plná požehnání nebo bouřlivá a plná strachu ze zatracení.

My si tedy určujeme svůj osud, avšak může v něm velkou roli hrát pomoc, které se nám na naší cestě dostává. V případě smrti může touto pomocí být právě muziko-thanatologie.

A jaká je to tedy správná smrt a jakou v ní hraje úlohu muziko-thanatolog se vám pokusím sdělit v budoucím pokračování tohoto článku…

 

A jaká je to tedy „správná“ smrt a jakou roli v ní hraje muziko-thanatolog, se Vám pokusím objasnit v následující části tohoto článku

 

Hudba pro odcházející

 

Laura Moya Lamm:

„Naše kultura se dívá na hudbu jako na pouhou zábavu a na tom není nic špatného, avšak je taktéž potřeba obnovit její dávnou terapeutickou úlohu. „

 

Paní Laura Lamm, stejně jako paní Therese Schroeder, používá v muziko-thanatologii spojení zpěvu s hrou na harfu. Zpěvem navazují na starodávnou tradici gregoriánského chorálu.

 

Tím se dostáváme k tomu, jaká hudba by se tedy měla používat pro tuto ušlechtilou pomoc.

 

Každý člověk vychází z různé náboženské, sociální, kulturní a jiné tradice a tudíž má i různé vnímání hudby. Pomocí rozumu tedy nemůžeme jednoznačně určit vhodnou hudbu. Ano, hudba musí být samozřejmě uklidňující a splňovat tak nejdůležitější aspekt smrti – vnášení míru a klidu do duše odcházejícího. Avšak běžná relaxační hudba, která do této kategorie spadá, rozhodně nestačí. Dle mého názoru je potřeba hudba taková, která má i určitý povznášející, řekněme až osvobozující účinek.

Takovou hudbu však můžeme rozpoznat již jen svým citem. Věřím, že když posloucháte hudbu paní Therese, „cítíte“ jak velkou pomocí pro umírající je.

 

Myslím, že spojení se zpěvem napomáhá k přiblížení se na lidské úrovni. I když je pravděpodobně terapeut pro odcházejícího neznámá osoba, tímto mezi nimi vzniká most, přes který téměř očima můžeme vidět pomáhající lásku.

 

 

Usnadněný odchod

 

Poslední věta nás posouvá ještě k něčemu důležitějšímu než je hudba samotná. Tím jest samozřejmě osoba terapeuta.  Mnohem důležitější než jak cvičený hlas má, či jak nádherné melodie dokáže zahrát, je jeho srdce.

 

K tomu přidávám citát pana Krčka, českého muziko-terapeuta a především krásného člověka:

„Není cílem, abychom předvedli, jak úžasní hudebníci jsme, ale abychom dělali (hráli) to, co pacientovi skutečně prospívá a pomáhá.“

 

Všichni známe toliko používané přísloví „Když dva dělají totéž, není to totéž“

Opravdová pomoc totiž přichází s tím, co vkládáme do hudby, kterou tvoříme. Já to nazývám „hudba za hudbou“. To je ta láska, která přechází přes most mezi terapeutem a osobou na lůžku. Tato hudba za hudbou tu zůstává ještě po tom, co dohrajeme na nástroj. Můžeme ji slyšet, jak naplňuje ticho, prostor, který jsme vytvořili.

 

Opravdu důležitým aspektem je tedy vnitřní rozpoložení terapeuta a to „neviditelné“, co dokáže do své služby dát.

 

S jeho pomocí pak člověk, co měl původně ze smrti strach, může odejít v pokoji. A možná snad i se světlem v srdci pokračovat na své pouti…

 

Přesně jako se tomu stalo v příběhu paní Therese.

 

 

 

Současný stav muziko-thanatologie

 

V naší zemi je obecně i samotná muzikoterapie málo uznávána, natožpak toto její „odvětví“, které je ještě velice mladé a i ve světě málo rozšířené.

 

Mnohem lépe je na tom sousední Rakousko, kterému se muzikoterapii podařilo již v roce 2007 „uzákonit“. Takové uzákonění s sebou přináší velice důležité aspekty pro práci terapeutů.

Předně je možné takový obor diplomově vystudovat, a tudíž jej i oficiálně využívat v klinické péči. Toto je jednoduše dáno tím, že s uzákoněním vzniká „oficiální profese“ muziko-terapeuta.

 

V Rakousku se muzikoterapii v klinické péči věnuje pan Gerhard Tuček. Podle příjmení Čech, má však jen české kořeny.

S panem Tučkem jsem měl tu čest se potkat na mezinárodní terapeutické konferenci. Je nádherné pozorovat jak člověk s tolika tituly, že se mu téměř nevejdou na řádek, má tak krásný lidský přístup.

Jeho práce spočívá v pomoci na jednotce intenzivní péče a někdy se dostává i k pacientům před odchodem.

Vyprávěl nám velice dojemný příběh, jak šel k pacientovi s pokročilým stadiem rakoviny. Lékaři mu řekli, že je to ztracený případ a že „nemá smysl“ k němu vůbec chodit. Podle nich totiž již vůbec nereagoval na podněty z okolí. Jak překrásné bylo, když po chvilce zpěvu známé rakouské písničky pacient otevřel oči a začal zpívat s terapeutem! Při popisu tohoto okamžiku jsem byl naplněn takovým dojetí z velikosti jeho služby a pomoci, že jsem vše prožíval jako bych tam téměř byl.

 

Ještě lepší situace je v USA, kde právě působí paní Therese a paní Laura. V jednom rozhovoru paní Laura říká, že podle toho co ví, tak je jednou z prvních „muziko-thanatoložek“, které jsou v nemocnici zaměstnány na „plný úvazek“. Je samozřejmé, že tady se nejedná o povolání, ale o poslání. O to více jsem šťastný, že mají takovou podporu ze státní (nemocniční) sféry.

 

Přeji si, aby se touto cestou začal ubírat i zbytek světa. A tato změna ať je následkem toho, že ke smrti zlepšíme svůj všeobecný vztah. Že ji budeme chápat jako přirozenou součást života, resp. jako jeho pokračování, které si zaslouží všechnu důstojnost a posvátnost.

 

 

Na závěr citát od paní Therese Schroeder:
„Původní metody Clunyjských mnichů jsou hluboce zakořeněny v mystériu křesťanské posvátné lásky, ale smyslem péče o umírající nikdy nebyly snahy získávat další věřící. Pevně věřím, že každý člověk nalézá svou cestu k duchovnímu životu svým způsobem. Pokud pacient odmítá duchovnost, jeho právo odmítnutí je pro mne také posvátné.“

 

 

 

Děkuji, že jste dočetli až do konce a doufám, že pro Vás byl článek přínosem. Pro zájemce ještě přikládám odkaz na krásný příběh, ve kterém vystupuje zmíněná paní Laura Mayen.

 

https://www.youtube.com/watch?v=m0W58-qugjI

 

 

autor textu: Tomáš Jarošek